Intenzivní zemědělství, rozlehlá města, hustá silniční síť – moderní svět ponechává zvířatům a rostlinám stále méně prostoru. Jsou nuceni zpět do zmenšujících se útočišť, která jsou stále dále od sebe. Ne všichni ale reagují stejně citlivě. To platí i pro příslušníky stejného druhu, jak prokázala nová studie UFZ a univerzity v Lipsku ve vědeckém časopise Landscape Ecology. Podle studie zvířata žijící na okraji jejich areálu trpí více fragmentací svého stanoviště než jejich druhové ve středu.
Změna klimatu a využívání půdy má za následek, že stále více zvířat a rostlin je nuceno zpět do stále menších stanovišť, která jsou od sebe stále vzdálenější. Ve středu svého areálu mohou osídlit širokou škálu biotopů, ale na okraji potřebují speciální biotopy se zvláště příznivými vlastnostmi. Pro druhy se zvláštními potřebami je obzvláště obtížné překonat vzdálenosti mezi těmito útočišti. Často se tedy vyskytují pouze v malých, izolovaných populacích, s malým kontaktem mezi nimi. Genetická variabilita jejich členů je proto odpovídajícím způsobem nízká. "Z tohoto důvodu se takové populace špatně přizpůsobují novým klimatickým podmínkám, parazitům nebo jiným výzvám," vysvětluje prof. Klaus Henle z UFZ. Riziko vyhynutí se zvyšuje.
Populace na okraji rozsahu jsou proto specializovanější a citlivější. Reagují v této souvislosti také na fragmentaci citlivěji než příslušníci stejného druhu v centru? Dříve byla taková srovnání provedena pouze mezi různými druhy. Nikdo nevěděl, zda tyto rozdíly existují i u stejného druhu. Klaus Henle a jeho kolegové nyní zkoumali na příkladu písečné ještěrky.
Malí plazi, kteří se vyskytují od střední Francie po jezero Bajkal a od jižního Švédska po Balkán, dávají přednost relativně otevřené krajině s jednotlivými stromy a keři. Mohou to být například suché louky, vřesoviště nebo náspy. Aby jim nebylo příliš horko, potřebují ve svých jižnějších oblastech rozšíření více stinné vegetace než ve střední Evropě. Ve Skandinávii se naopak omezují na zvláště teplá a slunečná místa.
Příklad písečné ještěrky
Aby mohli vědci otestovat svou hypotézu – že zvířata jednoho druhu žijící ve středu jejich areálu zvládnou fragmentaci svých stanovišť lépe než zvířata na periferii – zkoumali pět populací ještěrek písečných v Sofii, nejjižněji okraj areálu tohoto druhu a jedenáct populací v Lipsku, které je víceméně uprostřed rozšíření ještěrů."V obou městech se zvířata potýkají s fragmentací," říká Klaus Henle. Od konce 20. století zažívá Sofie opravdový boom ve stavebnictví. To znamenalo, že v posledních deseti až patnácti letech nejen, že mnoho zelených ploch v bulharském hlavním městě ustoupilo rezidenčním a průmyslovým oblastem, ale navíc byly velké parky rozděleny novými budovami, což znamená, že jednotlivé oblasti, spolu se svými šupinatými obyvateli jsou nyní izolováni jeden od druhého. Přestože v Lipsku stále tvoří přibližně polovinu rozlohy města zeleň, ne téměř všechny nabízejí vhodná stanoviště pro ještěrky. I v saském městě proto žijí populace, které od sebe žijí více než čtyři kilometry. Ale na základě předchozích zkušeností malí plazi těžko zvládají větší vzdálenosti.
„Chtěli jsme tedy zjistit, jaké stopy tato fragmentace zanechává v genetické výbavě zvířat,“říká prof. Martin Schlegel z univerzity v Lipsku. K tomu se s kolegy vydal hledat ještěrky do obou měst. Každému zvířeti odebrali malý vzorek tkáně a poté jej znovu uvolnili. Pomocí takzvaných mikrosatelitů pak takto nasbíranou tkáň využili k nahlédnutí do genetické výbavy ještěrů. Zajímavá zde byla genetická diverzita jednotlivých populací, která byla srovnávána pomocí různých kritérií.
Byl zde jasný trend: Přestože byly populace v obou městech téměř zcela izolované, bulharští ještěři ztratili podstatně více ze své genetické variability v podobně velkých oblastech než jejich saští příbuzní stejného druhu. "Je zřejmé, že zvířata na okraji svého rozsahu opravdu reagují citlivěji na fragmentaci," uzavírá Martin Schlegel.
Tým výzkumníků chce nyní prozkoumat konkrétní důsledky, které to má pro plazy. "Myslíme si, že zvířata v Bulharsku jsou méně zdatná," říká ekolog Henle. To by mohlo znamenat, že jsou například v horší fyzické kondici, nebo že jsou náchylnější k parazitům. A takové faktory jistě mohly hrát roli při snižování populací plazů, které ochránci přírody v Sofii několik let pozorují. Ještě v 90. letech 20. století tam byla ještěrka obecná, žila v parcích, na hřbitovech a zejména na okraji města i v zeleni mezi obytnými bloky. Ale zejména populace v malých azylových domech se masivně zmenšila; v řadě oblastí města se tento druh již nevyskytuje.
„Předpokládáme, že podobné účinky jsou u mnoha jiných druhů,“říká Klaus Henle. To je důležitá informace pro konzervaci. Mohlo by to znamenat, že velké množství zvířat má větší potíže s fragmentací svých stanovišť, než se dříve myslelo. Mohlo se totiž stát, že dříve provedené studie se soustředily pouze na střed příslušného rozsahu. I když tyto studie dávají vše jasné, nemusí to nutně znamenat, že populace na periferii jsou také bezpečné. Pokud mají přežít, může se stát, že potřebují podstatně větší podporu než zvířata stejného druhu v centru – například ve formě zvláště atraktivních migračních tras, které je povzbudí k překonávání vzdáleností mezi jednotlivými biotopy. Pro Klause Henleho není pochyb o tom, že okrajoví obyvatelé světa zvířat si zaslouží více pozornosti: "Pokud chcete zachovat ohrožené druhy, nestačí se jen dívat na jejich pevnosti."
